Stojím sám uprostøed ledové pustiny,
mráz trhá živoucí obrazy sluneèních paprskù.
Kráterový nadpozemský prostor obklopen vìèným vakuem,
já, pánem své Samoty, neznám více než sebe.
Øezající chladná ozvìna kosmického vìtru
šeptá pravdu o své nekoneènosti a nicotì.
Závan poté v tichosti se rozplývá v éteru
a já budu naslouchat navždy tìm hlasùm.
Stojím sám nad svým hrobem a spatøuji symbol,
vidím svou mrtvolu, která uhnívá mi pod nohama.
Rozplývající se život v krvavé lázni pustoty,
bodavý pocit starých ran na paži... |
